Opravdu nás ostatní posuzují tak moc, jak si myslíme?

pexels-photo-48673

Mnoho lidí žije v neustálém strachu. Ať mají udělat cokoli, stále je pronásleduje pocit, že jsou ostatními pořád posuzováni a hodnoceni. Opravdu to je ale tak horké?

Odmalička jsme pod drobnohledem

Strach z toho, že budeme posuzováni okolím má ve skutečnosti svá opodstatnění. Odjakživa je naše chování někým kontrolováno a následně posuzováno. Zachovali jsme se tak, jak je od nás očekáváno a jak se to sluší? Budeme pravděpodobně pochváleni. Udělali jsme něco, za což nás stihl trest a výčitky? Nebudeme proto chtít situaci v budoucnu opakovat a není divu, že se poté můžeme cítit pod dohledem a obáváme se dalšího neúspěchu.

Poté přejdeme na školu a znovu přijímáme fakt, že jsme za naše chování hodnoceni. A dokonce známkováni. Známkování a hodnocení poté trvá dlouhá léta a my se s tím naučíme žít. Poté se přesuneme do pracovního koloběhu a opět – jsme posuzováni a hodnoceni za to, co jsme udělali dobře. Je to logické a jednoduše to tak funguje.

Je ale poté jasné, z čeho pramení náš neustálý pocit, že nás neustále někdo sleduje a hodnotí. 

Je třeba si ale uvědomit, že ne všichni nás hodnotí.

Strach z odsouzení

Často se bojíme situací a lidí, protože jsme zvyklí na to, že nás někdo posuzuje. Bojíme se obléknout tak, jak bychom chtěli, protože možná by nás pak ostatní odsoudili. Neskončíme v práci, který nás sžírá, protože co když by nás potom známí za naše rozhodnutí odsoudili. Nezvedneme ruku a nepoložíme otázku, protože kdo ví, co by si o mně potom ostatní řekli. 

Nezeptám se, protože co by si potom o mně ostatní pomysleli?

Často ale zapomínáme na jednu hlavní a vlastně nejdůležitější věc. A to je to, že lidé mají svoje životy. Lidé nás neodsuzují tolik, kolik si myslíme. Vše je často pouze v naší hlavě.

Máme pocit, že se pořád musíme chovat podle nějakého klíče, protože nás ostatní sledují. Co když ale zjistíme, že tento pocit mají i všichni ostatní?

Co když ale zjistíme, že tento pocit mají i všichni ostatní?

I zkoušející poté přijde domů a přemýšlí o tom, zda mu manželka nevynadá, protože tentokrát nechal prolítnout mnoho studentů. Náš šéf možná místo nás řeší to, na kolik se jeho marketingový plán zalíbil nadřízenému.

Na kolik osvobozující zjištění to je?

Na kolik osvobozující je zjistit, že všichni vlastně mají nejvíc starostí sami se sebou? Možná váš vaše známá odsoudí za nově obarvené vlasy a přitom sama nemá dostatek odvahy, aby se k takovému kroku odhodlala, přestože o tom tajně přemýšlí.

Kamarád vás zase může odrazovat od nového startupu, ale co když je to proto, že má v hlavě nepřekonatelný smutek z toho, že ho nenapadlo začít s takovým projektem dříve, než vás.

Jsme tolik posuzováni? Každý posuzuje hlavně sám sebe

Všechno jednou pomine. Někdy se cítíme pod psa a lidé nás opravdu posuzují. Jsou to ale krátkodobé situace. Nezapomeňte, že každý poté přijde domů a plnou hlavu má hlavně sebe.

Nestresujme se proto tolik tím, co si o nás ostatní myslí.

Často si o nás nemyslí totiž vůbec nic.

Add Comment

Click here to post a comment