Každý z nás je tvůrcem vlastního života, míní odborník

Aleš Kalina

Aleš Kalina je osobní kouč s 25 lety zkušeností. Poskytuje osobní konzultace, přednášky, školení a firemní poradenství v oblasti leadershipu a zvyšováním osobního potenciálu. Je autorem teorie Emočních rovnic a zakladatel Školy koučů. V minulosti byl členem top managementu mezinárodních korporací.


Jste autorem metody tzv. Emočních rovnic. Co si pod tím mám představit?

Emoční rovnice je popis, návod, jak se zbavit všech minulých zážitků, aby se nám v životě neopakovaly znova. Poukazuje na to, že neexistuje náhoda ani osud, ale že každý emoční problém, který zažíváme, je pouze opakováním něčeho, co jsme v minulosti zažili. Čili že to, co jsme jednou prožívali, prožíváme v budoucnosti v životě znova. Pokud tedy někdo prožíval odmítnutí, tak vlastně v životě zažívá odmítnutí v práci i ve vztazích. Pokud zažíval krachy rodičů, znásilnění, nepochopení, křivdy, tak všechny tyto dětské bolístky se potom dospělému člověku opět začínají vyjevovat v jeho vlastním životě.

Jak jste na to přišel?

Já jsem byl podobně jako Edison takový jako vynálezce. Dlouhodobě se mi v životě nedařilo, poněvadž jsem měl náročnější dětství, a nedokázal jsem pochopit, proč se mi věci dějí způsobem, jakým se mi děly, i když jsem sám sebe považoval za čestného, spravedlivého, moudrého člověka. Nechápal jsem, když chci dobro a dělám dobro a snažím se dělat věci dobře, proč se mi na druhé straně objevuje zlo. A v roce 2006 v podstatě přišla taková první vazba, které ukázala na to, že zde bude pravděpodobně existovat jakási souvislost mezi tím, co jsem v životě a zažil a co se mi v životě děje. No a emoční rovnice byly na světě.

Na jaké oblasti lze tyto rovnice aplikovat?

Na všechno. Já jsem to pro jednoduchost rozdělil na 4 oblasti: práce, peníze, zdraví a vztahy. V podstatě, když se podíváte na svůj život a řeknete si: „Jejda, tady tohle to se mi nelíbí. Tady s partnerem mi to nejde. Tady bych chtěla vydělávat víc. Tady byl na mě někdo zlý.“

Vy jste na toto téma napsal i knihu. Bylo pro Vás obtížné uspořádat všechny Vaše myšlenky do slov tak, aby vznikl jednotný celek?

Tak pokud člověk není romanopisec, tak to určitě lehké není. Ale já jsem věděl, že to musí ze mě nějak vypadnout. No, takže jsem to napsal a pak to 3 roky ještě leželo v šuplíku a různě se to ladilo, neměl jsem ani odvahu, myslel jsem si, že nejsem moc dobrej, že to prostě lidi smáznou ze stolu, protože jak se mi v minulosti doma smáli, tak jsem měl strašný strach, že se mi celá republika vysměje.

Mimo to jste také otevřel svou vlastní Školu koučů, kde tuto metodu učíte učíte ostatní. Za jakým účelem tato škola vznikla?

Škola koučů má 2 cíle. Za prvé naučit ty lidi rozumět metodě, aplikovat ji na sebe a potažmo ji aplikovat na klienty, což jsou, jak se ukazuje, dvě zcela odlišné věci, poněvadž tam dochází k tomu, že jinak vnímáme emoce a pocity druhého než své vlastní. A druhá část školy, kdy se koučové dostávají do varu, kdy já je přivedu otázkami na dno jejich vlastních emocí, poněvadž se ukazuje, že dobrým koučem a poradcem je člověk do té míry, dokud ovládne sám sebe.

Jaká doba tedy stačí člověku k tomu, aby se stal koučem?

To je velká otázka. Na Škole je to 6 dnů. Před tím vlastně ten člověk musí podstoupit ještě 20 hodin koučinku v pozici klienta, aby to na sobě všechno vyzkoušel a věděl, co čeká ty jeho lidi, kteří k němu přijdou. Ale pak je to dlouhý, dlouhý proces, poněvadž velmi záleží na tom, jakou práci člověk udělá sám na sobě. Čili minimálně 2 roky. Ale není to tak, že já je vyškolím a pošlu je, já se jim ještě rok věnuju.

Uvádíte, že v Česku a na Slovensku proškolíte pouze 50 lidí, to není mnoho. Podle jakých kritérií vybíráte, kdo se stane studentem?

Není to to, kdo zaplatí, má zelenou. Já si ty lidi před školou vyberu, seznámím je s licenčními podmínkami, se smlouvou, se vším tím, co je čeká. A myslím si, tak, jak je to dneska postavené, že je to tak akorát, abychom byli schopni obhospodařit Českou a Slovenskou republiku. Jde o to, aby si koučové nešlapali po zádech a aby měli co dělat.

Jaký je aktuální počet proškolených jedinců?

Dvacet sedm.

A všichni se věnují koučování?

Ano, věnují se tomu všichni. Někteří samozřejmě mají práce více, někteří mají práce méně, ale tak, jak potřebují. To nechávám na nich, protože někteří prostě na té cestě odpadnou a začnou dělat něco jiného. Někteří naopak opouští své profesní zaměstnání a začínají se věnovat více tomuto.

Filosofií VímVíc.cz je vzdělávání ostatních, a tak se na závěr každého ptám, co nového se naposledy naučil. Co to je u Vás?

U mě to je tak, že já se opravdu rád učím, rád hledám různé psychické zákonitosti mozku a mé poznání z posledních dnů (největší poznání, které mám), je neustálé dotvrzování toho, že každý z nás je tvůrcem vlastního života. Že všechno, co se kolem nás děje, je náš vlastní výtvor. Všechno to, co prožíváme, je náš vlastní výtvor. A toto se ve mně neustále hluboce a hluboce prohlubuje, že nemá cenu se vůbec stresovat. A vědět, že já sám vytvářím. A pokud vytvářím něco, co nechci, s čím nesouhlasím, co se mi nelíbí, co mě emočně bolí, tak to není o tom, že to budu házet na druhého, říkat: „To on.“, ale učím se, že: „To já.“

Zuzana Horáková

Zuzana Horáková

Studentka sociologie, angličtiny a společenských věd, milovnice jazyků, hudby, umění, fotografie a hezkých slov :)

instagram.com/zuzanks
Zuzana Horáková

Add Comment

Click here to post a comment